Dnes je 19.10.17 svátek má Michaela  Česky  English  Deutsch


Biblický citát na dnešní den
Je jenom jeden Bůh. (Řím 3,30)

Svátky

Vánoce

Velikonoce



Jesličky

V roce 1223 opustil Řím se souhlasem papeže Honoria III. (1216-1227) mladý jáhen Giovanni Bernardone. Papež budoucího světce, kterého zná dnes celý svět pod jménem František z Assisi (1182-1226), nepropustil s prázdnou. Potvrdil novou, tzv. konečnou řeholi františkánského řádu a dovolil Františkovi, aby oslavil Vánoce s obzvláštní nádherou. František z Assisi prý podle svého životopisce Fra Tommasa da Celano řekl: "Chtěl bych zpodobnit zrození betlémského Dítěte a na nějaký způsob spatřit tělesnýma očima nuznost a bídu, ve které se nalézal, když mu chybělo vše, co novorozeně potřebuje, jak byl uložen v jeslích a jak odpočíval mezi volem a oslíkem na seně."

K takto pojaté oslavě dne Narození Páně si František zvolil Greccio, protože pán tohoto místa Giovanni di Velita daroval Františkovi před časem zalesněnou horu, která mohutně převyšovala skalnatý ostroh s jeho vesnicí a Rietské údolí, táhnoucí se až k modrým horám na horizontu. Na jedné svisle se svažující kamenné stěně založil bratr František malou poustevnu a použil přitom, jako obvykle, jednu jeskyni, kterou mu nabízela příroda. Přetvořil ji v kapli. Na jeho žádost tam postavili žlab, štědře naplněný slámou. Potom přivedli vola a osla, svědky vyžadované tradicí. Uprostřed noci se rozžehly pochodně a okolní obyvatelstvo stoupalo ze všech stran se smolnicemi v rukou, takže horské stezky se kmitaly jako potůčky světla. Přišel kněz, aby sloužil mši, která byla slavena na žlabu, jenž se stal jeslemi, všem Italům drahým "prosepio". František, oděný jáhenskou dalmatikou, četl evangelium o zrození Páně. Byla to výjimečně líbezná noc, která nebyla nikdy zapomenuta. To byla ... první půlnoční mše. (Green J., Bratr František, Praha 1992).

A to byly také první jesle, z nichž vyrostla tradice stavění jesliček či betlémů, dodržovaná o Vánocích křesťany na celém světě až do dnešních dnů. Na myšlenku vytvořit trojrozměrný obraz události, která se kdysi odehrála v betlémském chlévě, možná Františka přivedla jeho matka, Francouzka Jana Pica Bernadóne. Pocházela ze staré rodiny de Bourlemont, usídlené na březích řeky Rhôny. Její rodné město Tarascon, stejně jako celá Provence, bylo bohatým nalezištěm pozůstatků antické kultury, které tu v zemi odpočívaly od dob, kdy slunný a úrodný kraj byl jednou z římských provincií. Snad to byly starověké sošky z dob raného křesťanství, zobrazující dobrého pastýře, oranty a orantky a beránka s ovečkami, jež si Františkova matka přivezla do nové vlasti a které mladého muže přivedly později na myšlenku obohatit vánoční mši o živé obrazy. Z nich se později vyvinul krásný obyčej výroby jesliček.

Slova evangelií jsou na údaje týkající se detailů Kristova narození skoupá. Lukášovo evangelium se zmiňuje pouze o tom, že narozený Ježíš byl položen do jeslí a anděl zvěstoval zprávu o jeho narození pastýřům. Evangelista Matouš zaznamenal příběh o mudrcích z Východu, kteří se přišli novorozeněti poklonit a přinesli mu dary. Není tu ani zmínka o zvířatech u jesliček, chlévu či jeskyni. Zdrojem bližších poznatků o Kristově příchodu na svět a událostech s tím souvisejících se staly sporné apokryfní spisy. V arménských apokryfech z 8. století se například o Matoušových mudrcích píše jako o králích a je tu popsán jejich oděv. Proto se u jesliček často objevuje nejstarší z nich v červeném plášti lemovaném bílým hermelínem, prostřední je černovlasý, má krátkou bradku, volné podkasané kalhoty a až na zem splývající zelený plášť, se kterým ladí zelený turban. Třetí z králů je mouřenín, snad z Etiopie, oděný do širokých kalhot po kolena, modrého pláště a orientálních sandálů. Apokryfy zalidnily jesličky mnoha dalšími postavičkami a zvířaty. O vola a oslíka, kteří se poklonili zázračnému dítěti, neboť dle slov proroctví "oni Mesiáše poznají", obohatilo legendu o Narození Páně apokryfní evangelium Pseudo-Matoušovo z 8. století: "Třetího dne Maria opustila jeskyni, odešla do chléva a položila dítě do jeslí a vůl a osel se mu klaněli."

Plastická zobrazení narození Krista byla známa již dávno před průkopnickým činem Františka z Assisi. Objevovala se na sarkofázích v katakombách sv. Priscilly v Římě, na nástěnných malbách v kostelích, na liturgických předmětech a oltářích. Stavěly se tzv. jesličkové oltáře a zhotovovaly plastické reliéfové desky (tabule) s náměty Klanění Tří králů nebo narození Ježíška.

Za papeže Theodora I. (642-649) byla prý v okruhu liboriánské baziliky, později známé jako chrám S. Maria ad Praesepe, vystavěna první kopie betlémské jeskyně, v níž se měl podle legendy Ježíš narodit. Mohutným magnetem pro věřící v ní bylo pět zbytků javorových prkének z krmítkových jeslí, do nichž měl být podle legendy Ježíšek po narození položen. Jezuité pravost relikvie později zpochybnili. Dnes se pravými prkny z jeslí zčernalými věkem pyšní římský kostel Santa Maria Maggiore v Římě. O Božím hodu vánočním tu bývá v kryptě vystaveno pět jesličkových betlémských prkének. Během roku je relikvie uložena pod hlavním oltářem krypty, které se říká Vyznání sv. Matouše. V chrámu byla v roce 1291 při bohoslužbě vystavena skupina kamenných soch představujících Klanění Tří králů. Zhotovil je jeden z nejlepších sochařů té doby Arnolfo di Gambio (1232-1301). Trojrozměrné skulptury zpodobňovaly Pannu Marii s Jezulátkem, sv. Josefa, Tři krále a vola s oslíkem. Jesličkové oltáře, reliéfové tabule a skupiny soch jsou podle mínění na slovo vzatého jesličkového odborníka Rudolfa Berlinera pouze "prvními kamínky v mozaice mezerovité, těžko a neúplně sledovatelné prehistorie jesliček". Podle jeho názoru jsou pravými jesličkami teprve "scénická vylíčení prostorového působení, která by měla dát pozorovateli - divákovi - pocit, že se na biblickém ději podílí, že se ho účastní. Plastická forma figur, prostorová scenérie, představa činnosti různých zaměstnání a životů v témže prostředí, přítomnost nejen lidí, ale i zvířat, ptáků, scenérií krajiny se stromy i květinami, to všechno má pozorovateli pomáhat, aby betlémskou událost Kristova narození plně prožíval". Na takové jesličky si však Evropa musela počkat do 15. století.

Jesle, jesličky nebo betlém, tak jak je známe i z naší současnosti, proto obvykle zahrnovaly celý vánoční příběh, tedy nejen vypodobnění narození Ježíška, s jesličkami umístěnými v chlévě, jeskyni nebo rozvalinách paláce starozákonního krále Davida v městě Betlémě, ale i scénu hledání noclehu, zvěstování pastýřům, příchod Tří králů, a někdy i zobrazení Vraždění Neviňátek (svátek 28. prosince), Útěk do Egypta, Obřezání Páně (svátek 1. ledna) a Uvedení Páně do chrámu (svátek 2. února). Součástí betlémových výjevů bývalo i Zvěstování Panně Marii (svátek 25. března), počátek fyzické existence Krista v mateřském lůně smrtelné ženy. Postavičky v betlémech se v průběhu vánočních svátků měnily, přidávaly a odebíraly v souladu s probíhajícím vánočním okruhem. V adventu byly jesličky obydleny postavičkami znázorňujícími andělské zvěstování. Jezulátko se do jesliček kladlo až o svátku Narození Páně. Nad jesličkami rozpínal křídla anděl nesoucí svitek s napsaným slovem Gloria a pastýři, zpravení o zázračné události v Betlémě andělem, spěchali s dary k Jezulátku. Na Nový rok se objevovala scénka obřezání, odehrávající se v chrámu za účasti židovského velekněze, a věřící si připomínali první krvavou oběť Páně. O svátku Tří králů výjevu dominoval průvod urozených darovníků. Usmívající se Ježíšek je již nevítal jako pastýře, leže v kolébce, ale seděl na matčině klíně. V hromnicových betlémech byla po Hromnicích (svátek Uvedení Páně do chrámu) nahrazena betlémská jeskyně či chlév výjevem obětování Páně s Marií a Josefem nesoucími holoubata a starcem Simeonem. Betlémy někdy překračovaly rámec vymezený vánoční liturgií a provázely věřící až do nejdůležitějšího křesťanského svátku, do Velikonoc. Takzvané postní betlémy obsahovaly scény zobrazující Utrpení Páně počínaje Poslední večeří a zahradou Getsemanskou, přes Křížovou cestu a Ukřižování až po Zmrtvýchvstání.

Betlémové figurky bývaly nejčastěji vyřezávány ze dřeva. Dřevěné figurky zdobila polychromie, prosté barvy nebo lak. Zhotovovaly se však i z vosku, často kombinovaného s dřevem a látkou. Měkký a tvárný vosk dával vzniknout postavičkám velkým několik centimetrů stejně jako figurám v nadživotní velikosti. Používal se ale i mnohem dražší materiál - zvláště v baroku byly jesličkové figurky zlaceny a zdobeny drahými kameny, hudební nástroje v rukou andělů byly ze stříbra, stejně jako zbroj a přilby vojáků. Oblíbené "oblékané" postavičky mívaly hlavičku a končetiny zhotovené z těsta nebo hlinkové masy. Kašírovaným figurkám se na dřevěnou kostru s vyřezávanou hlavou oblékaly šatičky z látky nebo z papíru prosyceného klihovou vodou a sádrou. Ruce a nohy byly dřevěné. Postavičky se také malovaly na tenké dřevěné desky a potom vyřezaly do požadovaného tvaru. Dvourozměrné jesličkové postavičky se zhotovovaly i z vystřihaného a malovaného papíru. V Itálii umělci používali k zhotovování figurek často terakotu. Na světě snad nebylo materiálu, z něhož by se jesličky nedaly zhotovit. Skutečnými raritami byly betlémy sestavené z postaviček vinutých z barevné skloviny. Zhotovovali je ve sklárnách v Muranu u Benátek v Itálii a v Nevers a v Arles ve Francii. Mimo uvedených skláren se něčeho podobného odvážili skláři už jen v Železném Brodě a v Jablonci nad Nisou v Čechách. Názory na první vánoční jesličky, sestavené ze samostatných dílů umožňujících značnou variabilitu scénického zobrazení a zaplněné postavičkami, se různí. Podle některých badatelů byly dílem italského sochaře Quido Mazzoniho a vznikly na konci 15. století: "Ze dvou Mazzoniho jeslí, modelovaných v hlíně, pak v peci vypálených a polychromovaných, se zachovala v úplném počtu figurek skupina klanění dítěti v kryptě dómu v Modeně. Skupina naturalismem svých figurek působí spíše jako obraz ze současného života, než jako scéna svatá. Matka s děckem na klíně je tu podána jako sličná žena z lidu, muž a žena klanějící se děcku jadrné typy lidové, popsané do podrobností dobového kroje. Reálnost skupiny zesiluje pak postava služky, která drží v levici misku, pravicí zdvíhá lžičku k ústům, do níž fouká, aby ochladila pokrm děcku." (Matějček A., Původ jesliček, O umění a umělcích, 1948)

Podle mínění jiných patří jesličkové prvenství figurální skupině zhotovené sv. Kajetánem z Tiene (1480-1547), zakladatelem theatinského řádu. Postavičky se daly libovolně přestavovat a upravovat. I když se o první jesličky neustále vedou spory, je za vlast jesliček považována Itálie. Zájem o vybudování věrné napodobeniny Ježíšova rodiště se zvětšoval úměrně k růstu kultu Bohorodičky a malého Ježíše. V ráj jesliček a jesličkářů se Itálie proměnila v 15. století. Téměř každý kostel měl praesepe, zobrazení betlémské jeskyně, vestavěné do výklenku nad oltářem. Postavy se zhotovovaly z mramoru, terakoty, dřeva, a často se malovaly nebo polychromovaly, aby budily co nejvěrohodněji zdání skutečnosti. V pozadí byla umístěna perspektivní zmenšenina hory s andělským zvěstováním pastýřům. Dolů po ní spěchal k Betlému průvod Tří králů.

Zpočátku byly jesličky spjaty výhradně s církevním prostředím a stály pouze v chrámových interiérech. Jesličkám určeným pro kostely se dodnes říká chrámové či kostelní. Do světského prostředí jesličky pronikly nejprve v Itálii. Došlo k tomu kolem roku 1567. Podle dochovaných zpráv se z rozsáhlého souboru čítajícího 116 postav tehdy radovala kněžna Constance v Celanu v italských Abruzách. Jesličky prolnuly v následujících století se světským prostředím v ostatních evropských zemích a postupně se měnily v náročnou hračku a sběratelskou zálibu zhýčkaných aristokratů, zámožných kupců, bankéřů a měšťanů. Začaly symbolizovat společenské postavení a bohatství svých majitelů.

Z Itálie se móda stavění jesliček dostala nejdříve do Francie a na Pyrenejský poloostrov a potom dále na sever přes Alpy. Na šíření jesliček měli zásluhu prostí bratři z františkánského a benediktinského řádu. Z ženských řádů to byly klarisky. S nově založeným jezuitským řádem jesličky putovaly do zámoří a našly nový domov také v našich zemích. Italské jesličky, budované jako rozsáhlé, ilusionisticky komponované a divadelně výpravné celky, inspirovaly při zhotovování betlémů umělce ve Francii, Německu i střední Evropě.

Francouzské a španělské jesličky dodnes zalidňují stovky figurek, sestavených v rámci klasické krajiny do složitých výjevů. Ve španělských betlémech nacházela odezvu v nákladných a barevných kostýmech maurská minulost a průvody Tří králů nezřídka připomínaly arabské kupecké karavany putující po africkém pobřeží. Také v Německu se jesličky přizpůsobily domácím podmínkám a na pozadí evokujícím německou krajinu vystupovaly figurky oblečené do dobových a místních krojů.

Klasické chrámové jesličky italského typu byly v jednotlivých zemích postupně nahrazovány betlémy s domácími prvky. Počet figurek neustále narůstal a postavičky darovníků často zobrazovaly své současníky v dobových kostýmech. Se vzrůstajícím počtem figurek se zmenšovala jejich velikost. Svou úlohu v proměně měřítka a krojů sehrálo nepochybně i to, že betlémy se ve všech zemích z kostelních prostorů pomalu stěhovaly do méně okázalého profánního prostředí. Kromě velkých betlémů, dosahujících několikametrových rozměrů, které bývaly i mechanické, znala Evropa tzv. betlémy skříňkové, uzavřené do zasklených skříněk. Koledníci s nimi o vánočních svátcích navštěvovali domy, zpívali a někdy i přehrávali vánoční scénky. Kuriozitou byly betlémy sestavené v láhvi.

Svátky jsou převzaté z internetových stránek Říčanské farnosti , které za laskavé svolení k použití zpracovaných svátků mnohokrát děkujeme.