Dnes je 11.12.17 svátek má Dana  Česky  English  Deutsch


Biblický citát na dnešní den
On sám přijde a spasí vás. (Iz 35,4)

Svátky

Vánoce

Velikonoce





Svatá rodina

Již ve starozákonních dobách tvořila v Izraeli rodina základ společenského života. Podle slov knihy Genesis (Gn 1,27) teprve muž a žena dělají dohromady člověka, neboť muž a žena jsou jedno tělo, tedy lidská bytost je úplná jen v manželství. Jednotlivé rodiny utvářely izraelskou společnost. Rodiny odvozované od jednoho otce vytvářely rod. Kmeny odvozovaly svůj původ od společného praotce. Izrael byl chápán jako jedna rodina mezi ostatními rodinami světa. Za hlavu rodiny byl v biblických dobách považován muž, jemuž rodina patřila. Zároveň však muž patřil rodině, neboť musel vůči ní dostát svým povinnostem. Proto býval často označován výrazem "otec", který vyjadřoval příbuzenství a autoritu. Muž musel zabezpečit své rodině výživu a ochranu. Hlavním účelem rodiny bylo zajištění potomstva, především mužského. U Izraelců synové přejímali podle tradice sílu a charakter otce a uchovávali jméno rodiny, které bylo chápáno jako nositel "duše". Žena byla pokládána za mužův majetek, a tak i její děti se stávaly manželovým vlastnictvím. Děti byly považovány za požehnání od Hospodina a na jejich výchově se stejnou měrou podílel otec i matka.

V Novém zákoně Kristus představuje celý Davidův rod, který jeho prostřednictvím dosáhl všeho, co s ním Bůh zamýšlel. Novozákonní pojetí rodiny vyrůstalo z kořenů Starého zákona, ale podle Ježíšových slov již rodina a manželství nebyly považovány za nejvyšší statek, neboť "nad rodinou stojí Bůh sám a jemu má sloužiti i rodina i manželství a někdy je Boží volání tak důležité, že přesahuje rodinné povinnosti a dokonce přivádí k rozporu s rodinou". Ježíš vytvořil novou komunitu, nadřazenou základní jednotce izraelské společnosti - rodině. Rodina byla nadále pojímána v duchu přesvědčení, že se jedná o pospolitost "v Pánu". Nový zákon zachoval přikázání povinné úcty dětí k rodičům a manželství je v něm považováno za nerozlučitelné spojení dvou lidí.

Pojmem Svatá rodina je označován Josef, Marie a malý Ježíš. Do popředí zájmu křesťanských věřících se Svatá rodina dostává především o Vánocích. Středem zobrazování Svaté rodiny je Panna Marie a Ježíšek; Josef se drží v povzdálí. Svatá rodina byla uctívána jako celek především v severní a jižní Evropě. Marie, Josef a Ježíš vystupují společně v pasážích evangelií popisujících Narození, Klanění, Útěk do Egypta a události po návratu z Egypta, kdy se Josef se ženou a dítětem usadil v Nazaretu.

Ježíš

V hebrejštině Ješua a Jehošua znamená "Hospodin je spása". Pro křesťany je Ježíš Mesiášem přislíbeným Izraeli, je jediným Synem a vtělením Božím. Je tím, kdo svým životem, smrtí a vzkříšením otevírá království Boží. Historickou existenci Ježíše připouštějí Židé i muslimové. Židé v něm ale nevidí přislíbeného Mesiáše a islám chápe Ježíše jen jako proroka a zvěstovatele Muhammada. Není pro muslimy více než svatým člověkem, služebníkem Božím, slovem Alláhovým.

I když historickou existenci Ježíše Krista potvrzují antičtí spisovatelé a historici žijící a píšící v 1. a 2. století našeho letopočtu, jako Josephus Flavius, Plinius mladší, Tacitus a Suetonius, o jeho životě víme jen velmi málo. Ježíš je sice ústřední postavou evangelií, ale evangelia jsou spíše než Ježíšovým životopisem svědectvími o jeho životě a smrti, zaznamenanými evangelisty. Podle novozákonní tradice se Ježíš Kristus narodil v Betlémě za vlády krále Heroda Velikého jako syn Marie. Podle židovských zákonů byl za jeho zákonného otce považován Josef z rodu Davidova, tesař v Nazaretě. Až do svého třicátého roku žil "skrytým životem". Studoval Talmud, učil se a vyzrával v muže. O jeho dospívání evangelia téměř mlčí. Uvádějí jen, že ve dvanácti letech ho rodiče vzali do Jeruzaléma a Ježíš uprostřed zákoníků "naslouchá, a dává otázky". Ježíšova kariéra veřejného činitele trvala tři roky, podle některých údajů jen rok. Ježíš byl za tu krátkou dobu pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu, povolal dvanáct učedníků, putoval Palestinou a zvěstoval příchod království Božího. Uzdravoval nemocné a křísil mrtvé, získával stoupence šířící jeho učení. V měsíci nísánu (jarní měsíc židovského kalendáře, připadající na období kolem března - dubna) roku 30 nebo 33 byl zatčen, na příkaz židovských představených vydán římskému zákonu, souzen a odsouzen k potupné smrti na kříži. Zázračně vstal z mrtvých a zjevil se svým věrným. Život a smrt Ježíše Krista je hlavní náplní křesťanského roku. O vánočních svátcích slaví západní (25. prosince) a východní (6. ledna) církve zázrak příchodu Mesiáše a syna Božího Ježíše Krista.

Svátek Narození Páně, Ježíše Krista, je jedním z nejmladších svátků křesťanské církve. Pro svůj charakter a náplň se však brzy stal jedním z nejoblíbenějších a nejuctívanějších křesťanských svátků. Z oslav narození Krista, které měly původně snad jen zastínit oslavy zimního slunovratu, se proměnily ve velké rodinné svátky, které dokázaly pod střechou rodného domu soustředit všechny členy rodiny, ať již žili v sousední chalupě nebo jim cesta domů trvala několik měsíců. I když nejdůležitější křesťanskou oslavou liturgického roku bylo velikonoční mysterium Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, staly se Vánoce nejdůležitější slavností pospolitosti křesťanského a rodinného ducha. Pohanské rituály v nich splynuly s křesťanskou vírou, a Vánoce se staly tím nejdůležitějším svátkem rodin na celém světě, toužících po klidu, míru, pohodě a porozumění. Dítě Ježíš, nadělující dárky o Štědrém večeru nebo brzy ráno o Hodu božím vánočním, je především ztělesněním křesťanské lásky. Postupně, jak ke konci středověku mizel pohled na dítě jako na malého dospělého, získávalo si malé bezbranné Jezulátko, spočívající na slaměné podestýlce v jesličkách, stále více příznivců. O šíření kultu dítěte Ježíše se zasloužil zejména žebravý františkánský řád. Jeho zakladatel František z Assisi (1181-1226) je považován za tvůrce vánočních jesliček. Mezinárodní gotický sloh (v Čechách tzv. krásný sloh) otevřel cestu zobrazení Ježíška v náručí "krásných madon" jako skutečného dítěte. Z vánočních her a chrámových betlémů se Ježíšek přestěhoval do lidských příbytků. Přichází tam každé Vánoce jako roztomilé batolátko, aby rozdal dárky a všem připomněl, že ten největší vánoční dar byl lidstvu darován již před staletími v Betlémě.

Josef

Manžel Panny Marie a vyvolený pěstoun Ježíše dodnes patří mezi nejoblíbenější křesťanské svaté. Byl mužem práce a povinnosti a o jeho životě se nedochovalo mnoho zpráv. Josef Nazaretský se narodil jako syn Jákoba a stal se tesařem v Nazaretě. Poněvadž pocházel z "domu a rodu" Davidova, příslušel do Betléma v Judsku. Za manželku si vzal dceru Anny a Jáchyma a matku Ježíšovu, Marii. Josef jako muž "spravedlivý" a potomek Davidův byl vybrán na počátku "Kristovy události" za ochránce Bohorodičky Panny Marie jako její snoubenec a za ochránce Syna Božího "jako otec". Josef je jako "služebník věrný a moudrý, poslušný vůči Bohu" zmiňován ve dvou evangeliích. V Matoušově evangeliu se o Josefovi píše v souvislosti s narozením Ježíše a útěkem do Egypta, Lukáš ho vzpomíná ve zprávě o cestě do Jeruzaléma s dvanáctiletým Ježíšem. Více údajů o Josefu Nazaretském v Novém zákoně není. Josef nejspíše zemřel před Ježíšovým vstupem do veřejného života, protože potom o něm jakákoliv zmínka chybí. Podrobnější zprávy o Josefovi podává jen smyšlený apokryfní Život Josefa, tesaře z Nazareta.

Nejstarší zmínky o uctívání sv. Josefa jsou obsaženy v koptských kalendářích z 8.-9. století. Svátek sv. Josefa si věřící tehdy připomínali 20. července. Ve 12. století vystavěli křižáčtí rytíři v Nazaretě kostel ke cti sv. Josefa a den sv. Josefa začal být slaven o 19. březnu. Kult a slavení svatojosefského svátku podporoval ve středověku především františkánský řád. Teprve v roce 1621 se však připomínání sv. Josefa o 19. březnu stalo závazným svátkem pro celou západokřesťanskou církev. Kult sv. Josefa výrazně prosazovala v 16. století během protireformace také Terezie z Avily (1515-1582). V roce 1847 zavedl papež Pius IX. svátek Ochrana sv. Josefa (Patrocinium), který se slavil třetí středu po Velikonocích, a v roce 1870 prohlásil Josefa, snoubence Panny Marie a pěstouna Ježíšova, za patrona církve. Protože sv. Josef zemřel zřejmě v přítomnosti Ježíše, byl připomínán i jako patron blažené smrti. V současnosti se v římské liturgii slaví svátek Josefa z Nazaretu 19. března a Josefa dělníka, snoubence blahoslavené Panny Marie, vyznavače a patrona dělníků dne 1. května.

Zpočátku býval sv. Josef nejčastěji zobrazován jako stařec s dlouhým bílým plnovousem. Josef býval totiž ztotožňován se starozákonním praotcem Abrahámem. K zobrazování Josefa jako starce přispělo i apokryfní vyprávění, podle něhož se Ježíšův pěstoun oženil s mladičkou Marií jako třiadevadesátiletý vdovec. Od 16. století se začal sv. Josef zpodobňovat ve výtvarném umění jako ochránce Matky Boží a zázračného dítěte a podobu starce vystřídala postava silného zralého muže. O vánočních svátcích se sv. Josef drží v pozadí a jen dohlíží na triumf Marie a Ježíška. Ve scéně Narození bývá zobrazován po boku Marie jako věrný, moudrý a oddaný přítel a ochránce matky a dítěte. Je jednou z nejlidštějších postav jesliček. Ve východní církvi nemá Josef vlastní svátek a je oslavován společně s Pannou Marií 26. prosince (svátek Kristových rodičů).

Marie

V hebrejštině Mirjam znamená "milovaná Bohem". Panna Marie, matka Ježíšova, je v Novém zákoně zmiňována v Matoušově a Lukášově zprávě o narození Krista, uváděna ve společnosti prvních učedníků po vzkříšení v Jeruzalémě, u Jana vystupuje při svatbě v Káni Galilejské a na Golgotě. Marie byla provdána za tesaře Josefa. Podle Matoušova evangelia se na Marii vztahuje Izajášovo proroctví: "Hle dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel." Marie se stala legendární postavou Nového zákona díky Evangeliu sv. Lukáše, který pečlivě zapsal zprávy o zvěstování a slovech, jimiž anděl pozdravil budoucí matku Ježíšovu a kterými ji oslovila matka Jana Křtitele a její příbuzná, Alžběta. Panna Marie jako Matka Boží je v křesťanském náboženství chápána jako nová Eva, světice počatá bez dědičného hříchu, královna nebes, mocná přímluvkyně za hříšníky. Významné dny jejího života se slaví jako církevní svátky západní i východní církve. O vánočních svátcích byla Panna Marie ctěna jako Bohorodička a spolu s Josefem přijímala hold mágů malému Ježíškovi. Diskuse o neposkvrněném početí Panny Marie se rozvinula především ve 12. a 13. století a z řeholních řádů to byli nejvíce dominikáni (Tomáš Akvinský, 1225-1274), kteří je popírali. Františkáni (kromě Bonaventury, 1221-1274) byli naopak jeho horlivými zastánci. Za Bohorodičku byla Marie oficiálně prohlášena po Efezském koncilu roku 413. Neposkvrněné početí však bylo jako článek víry formulováno římskou liturgií až v roce 1854.

Svátky jsou převzaté z internetových stránek Říčanské farnosti , které za laskavé svolení k použití zpracovaných svátků mnohokrát děkujeme.