Bývaly dny, kdy jsem si nebyla zcela jistá tím, že mě Bůh slyší. Říkala jsem si, proč by měl vyslyšet zrovna mé volání,  proč by měl shlédnout zrovna k někomu, jako jsem já…?

Možná sami sebe někdy vnímáme jako nedostatečné, nehodné Božího pohledu (anebo naopak: možná se někdy vnímáme naprosto soběstačně, jako ti, kteří nepotřebují nějakou berličku – Boha).

Ale je to jen naše lidské uvažování. Bůh nezná výraz „nejsi pro mě dost dobrý“, netrestá nás způsobem „nechci Tě ani vidět“. Bůh nás vždy vidí vcelku – vidí to dobré, co v nás je a ví i o všech úskalích, těžkostech a zraněních, které si neseme. A věří v nás, slyší nás a nepohrdá námi.

Nenechme se přesvědčit, že jsme ubožáky, na které Bůh zapomněl.  Ale radujme se, protože Hospodin nás slyší, počítá s námi, fandí nám, vyzbrojuje nás…  Uvěříme-li, že pro Boha jsme vždy „dost dobří“, pak již nikdy nebudeme ztrácet čas myšlenkami, proč se Bůh neozývá. Jeho hlas totiž bude znít silněji než dřív a nenechá nás na pochybách.